Část první – konkurz

Part one=Jak to všechno začalo?

Pondělí odpoledne, předposlední hodina – angličtina. Dalších 45 minut nudné gramatiky, přetrpěných v dusné učebně. Vtom něco upoutá moji pozornost. Papír, který mi před nos se slovy: „Hele to je hustý!“ strčila má angličtinářská spolusedící, Verča. Očima jsem přelétla pár řádek první strany. Program stipendií pro středoškolské studenty. Nadace…..vyhlašuje již….výběrového řízení k získání stipendia na studium na soukromých středních školách ve Velké Británii a USA….To je přece něco, o čem se mi vždycky zdálo! Zazvonilo, třída se vyhrnula na další hodinu a mně zůstal ten papír v ruce. Cítila jsem drobnou výčitku, že bych ho měla předat i dalším lidem z naší anglické skupiny, ale pak by někam zapadl…No prostě odkráčela jsem do laboratoře i s papírem. Hmmm, zrovna biologie mně nikdy extra nezajímala a tak jsem místo soustředění na (jistě vzrušující) pohlavní život žížal četla podmínky získání stipendia, jaké všechny papíry je nutno vyplnit a tak dááále. Do četby se brzy zapojila i moje sousedka, Majda. A tak zatímco naše drahá profesorka excitovaně popisovala slizovitý obal s vajíčky, my jsme jak u vytržení (šeptem) diskutovaly nad výší stipendia, 30.000 liber což je asi neuvěřitelných milion korun! 

Doma jsem informaci přednesla rodičům. Reakce byly…mno, velmi bouřlivé. Během asi 10ti minutové prudké diskuze, se vystřídaly hysterické projevy nadšení, zděšení, co tu budou beze mě rok dělat, zhnusené výkřiky, že jde určitě o podvod, i letargické „Dělej si co chceš…“. Tak tedy ano, do všeobecné vřavy – mamka i táta mají oba dost zvučné hlasy, jsem překládala 8mi stránkové Information for parents and applicants, Informace pro rodiče a účastníky. Ke konci, kdy už v místnosti zavládlo relativní ticho, rušené jen kvičením vynervovaného hlodavce, mého domácího mazlíčka, jsem věděla, že u rodičů mám vyhráno.  králíkDalší den jsem si v pražské pobočce nadace Open Society Fund, Otevřená Společnost, která výběrové řízení organizovala, vyzvedla nezbytné formuláře a informační materiály. Se zhrozením jsem zjistila, že potřebuji nejen doporučení profesora na angličtinu, ale i na matematiku, češtinu, třídní profesorky a školní psycholožky! Nicméně všichni profesoři ke mně byli vstřícní, s ochotou a možná i humorem psali anglicky texty o tom, jaké mám koníčky, záliby a podobné informace, s kterými se například učiteli matematiky vážně nesvěřujete. Další šok přišel, když byla délka nezbytné eseje (téma: O mně…) stanovena na 750 slov a já do hodin angličtiny stěží potila ty 200 slovné! Do dvou týdnů byly všechny formality, včetně vyplnění přihlášky, zdravotního formuláře i těch nešťastných posudků vyřízeny. Kromě eseje, ovšem. A termín odevzdání přihlášky, 3.prosince, se blížil. Nakonec v předvečer, jsem psala, překládala, přepisovala a konečnou verzi kopírovala do požadovaných dvou exemplářů. Uff, první úkol splněn. S mým přešetrným otcem, jsem uzavřela dohodu, že příspěvek nadaci, činící 500 Kč si zaplatím sama, a pokud by to náhodou vyšlo, vrátí mi ho. Na moje logické námitky, že pokud stipendium dostanu, bude muset platit dalších x tisíc, nereagoval. No prosím, pětikilo obětuju. A tak, po měsíci příprav byly kostky vrženy…

Part two=jazykové testy

Po několika dnech byla na internetových stránkách nadace zveřejněna pozvánka na jazykové testy. Termín byl stanoven na pondělí, 15. prosince 2008 od 9.30 hodin. Místo konání: hotel Krystal, kdesi v Dejvicích.

Já se připravovala jako obvykle, včas vstát, dobře se nasnídat, včas vyrazit, dojet metrem kamsi a zjistit, že navazující spoj zrušili, změnili trasu, nebo spadla trolej. Po menších zmatcích ve vestibulu metra Dejvická jsem nasedla na tramvaj neurčitého čísla směr Vokovice se zvláštním pocitem, co budu dělat až dojedu na zastávku, protože nemám nejmenší tušení, kam potom. Naštěstí jsem jela ve stejném vagónu jako již vcelku početná skupinka sinalých pubescentů, ve kterých jsem vytušila další účastníky testů. Při zběžné prohlídce mé tašky následovalo šokující zjištění, samozřejmě, mám s sebou všelijaké blbosti, ale ne propisku, natož doporučenou ostře ořezanou tužku tvrdosti 2… Naštěstí bledí pubescenti byli lépe vybavení než já, každý měl minimálně dvě propisky a ochotně mi jednu zapůjčili. Společně jsme dokráčeli k hotelu – ti bledí spolucestující měli mapu. Hm. Kabáty jsme nechali v šatně a vešli do velké auly. Po krátké chvíli trapného mlčení nás vystrčili čekat na chodbu, kde jsme si 20 minut postáli a pak byli po skupinkách vpouštěni zpět. Dalších deset minut nám povídali jak budou testy probíhat, jak budou hodnoceny, kdy budou výsledky a další. Celý proslov byl prokládán stoickými doporučeními „Just don´t be nervous!, Jen nebuďte nervózní“. Barva lidí v sále, aspoň těch na které jsem viděla, postupně přecházela z bledé na zelenou. Upřímně, nechápala jsem je. Konečně jsme začali. První část testu (1 h 30 min) byla tvořena poslechovými cvičeními, bylo to vcelku snadné. Horší byla gramatika, ale jednalo se o doplňování do textu podle nabídky, nebo popis obrázku, takže vždycky byla nějaká šance, že se trefím. Po krátké přestávce, kdy někteří labilní studenti běželi obejmout maminky přede dveřmi, následovala 45ti minutová esej. Tvrdit, že v nás všech značně nehrklo, když nám řekli, že téma eseje bude Dopad zvolení Baracka Obaekonomikamy americkým prezidentem na celosvětovou ekonomiku, obamaby bylo nehorázné přeceňování sama sebe.

Délka eseje: cca 1 strana A4.  

 

Cestou tramvají zpět jsem si v hlavě neustále znovu a znovu přehrávala ty blbosti, napsaný do tý blbý eseje (jen cituju svoje myšlenkový pochody). Samozřejmě, jako 90% české mládeže jsem toho o dopadu amerického prezidenta moc nevěděla a o ekonomice už teprve ne. Má nálada klesla ještě níže, když se holky o pár sedadel přede mnou loučily slovy „Tak ahoj na pohovorech, nebo rovnou v „jů-es-ej“! Tohle byla, paradoxně až po testech, první chvíle toho dne, kdy se mi chtělo zvracet. Připomněla jsem si ujištění lidí z nadace, že výsledky budou do Vánoc a s odhodlaným povzdechem jsem se vnořila do davu lidí, tlačících se do vagónů metra, aby mě odvezlo zpět do školy, do reality.

Part three=první záblesk naděje

Teplota venku klesla pod nulu a já, nabalená v kabátu, spěchám do místní knihovny na internet (mamka mi doma zlikvidovala noťase, nemám přístup na net). Zapínám obrazovku, rychle klikám na ikonu Mozzily, chvilku čekání, než stránka naběhne, zaplňuju nadávkama nad rychlostí připojení. Srdce mi poprvé vynechalo pár tepů, když jsem objevila, že výsledky byly zveřejněny. Podruhé, když jsem se v seznamu účastníků nemohla najít. Potřetí, když jsem zjistila, že mě vybrali do dalšího kola. (A počtvrté, když po mně, nemajetné, chtěla knihovnice zaplatit). Se srdcem lehčím o dvacet kilo jsem se věnovala vánočním přípravám s vědomím, že další hrůzy mě čekají až na konci ledna při pohovorech se zástupci partnerských nadací OxmasSF. (O velikosti těch hrůz jsem odmítla uvažovat. Zatím. )Myslím, že tohle byl vůbec první moment, kdy mě napadlo, kdyby mě tak vybrali…co bych vlastně dělala? Ale Vánoce jsou svátky klidu a tak jsem si ani myšlenky tohoto typu nepřipustila.               Merry Xmas!

Part four=pomoc, pohovor!

Po vánočních prázdninách (uběhly až podezřele rychle) nastalo období každodenního stresu s kontrolováním stránky osf.cz. Notebook pořád ještě nefungoval, a tak jsem se téměř každý den uchylovala do školní knihovny, kde byl prehistorický exemplář počítačové sestavy donucen k náročné činnosti nazvané připojení k internetu. Milá paní knihovnice ze mě už úplně šílela, stejně jako moje zlatý kamarádky, který se ale překonávaly a podporovaly mě. Zpětně musím říct, že bez nich bych si nebyla ani z poloviny tak jistá tím co dělám. Samozřejmě, včas a s dostatečným předstihem (ačkoli mně to tak nepřipadlo), se na netu objevila pozvánka na pohovory. Pohovory povedou zástupci partnerských organizací: Robert A. Stanley, prezident….., Richard P. Hall, předseda……, Kerr Fulton-Peebles, ředitel… Při čtení těch jmen mě popadl jakýsi pocit vlastní nicotnosti a upřímně mě překvapilo, že se před těmi jmény neskví titul Lord, nebo alespoň Sir. Právě ve chvíli, kdy jsem četla jména těchto lidí, jejich tituly a honosné názvy škol, kde působí, mě celá akce přišla naprosto šílená. Já přece nemůžu chodit na nějaký King´s Edward College v Edinburgu, co bych tam asi dělala? Nicméně nadšení se mě stále drželo, a tak sem se v úterý 20. ledna 2009 vydala na určenou adresu. Ulice Prokopova je jen kousek odtud, kde bydlím a já poblíž chodila do školy. Nečekala jsem proto žádné komplikace, jenže to bych ani nebyla já, že? Nachystaná, nasnídaná, se zásobou propisek(ano, pokud se zeptáte proč na ústní pohovor propisky, bude to logické. Ne, nevím, proč jsem si je vzala, asi jako sentimentální připomínku těch bledých tváří tehdy dávno při testech). Jedna zastávka autobusem, dvě minuty chůze. Adresa: Hotel Prokopova č.p.9.prokopka Času mám dost, nespěchám. Prokopova 6, starý dům s opuštěným barem v přízemí, 7, lékarna, 8, obyčejný činžák, 9, – nic. Tedy skoro. Jen sídlo nicotné společnosti prodávající bedny na banány. A už se dostavuje starý známý pocit: zrychlený dech, třesou se mi ruce, pocit, že jsem přece jen neměla tolik snídat. Volám mámě do práce, kde to proboha je. Máma nemůže, má němčinu, grrrrr. Volám tátu, nemůže, spí. Bezva. Nazdařbůh se vydávám na jednu stranu ulice – nic. Na druhou, a hle! Druhé číslo 9! Stejná ulice, stejná cedule, prostě omyl nějakých úředníčků a já kvůli tomu takhle trpím… Pomalu se uklidňuju a už vcházím do recepce hotelu. Stará dobrá socialistická pohovka vrzla, když sem se na ní celá zpocená sesula. Pohovořeno s náma bude ve skupinkách po třech, jak jsem vyčetla z vytištěného rozpisu. Jedna slečna už sedí obklopená snad celou rodinou v jídelně. Třetí, jak se dozvídáme, ještě nedorazila. Čekám…po pěti minutách vytahuju práci do školy. Druhá dívka na mě nechápavě kouká. Máme za úkol vymýšlet příběhy z reálných situací na základě věty Co kdyby…Jediné co mě napadá, co kdybych se tam před nimi všemi pozvracela? Myšlenky tohoto typu se nepřipouští a tak vracím papíry do tašky a chystám se smrkat. V tom nás zvou dovnitř. Slečna z jídelny vypadá už docela klidně, ta druhá, Kristýna tuším, svírá v ruce talisman. Já, prosím, svírám v ruce papírový kapesník. Připadám si v tu chvíli jako onen tonoucí z přísloví, ve kterém se chytá stébla. Nu, každý máme svoje. Sedáme si na židle, z očí do očí, připadám si jak u výslechu. Postupně se nám představují. Mám úplné vygumováno, v hlavě mi běží jenom: Dobrý, tomu rozumím. Tomu taky, OK. Ježiš, tomu vůbec, jestli se mě na něco zeptá, sem v háji, proč já sem jenom lezla…. Už padá první otázka. Hmmm, kdo bude ten odvážný a promluví jako první? Kurážně se tvářící Kristýna roztřeseným hlasem odpovídá…Jak padají další a další otázky – většinou vybrané na základě našich esejí, postupně se uklidňuju, ale kapesník, který křečovitě svírám v prstech, je úplně mokrý, jak se mi ruce potí a vejpůl roztržený, jak se mi klepou. Mluvím, snažím se mít pevný hlas, uvědomuju si, že dělám základní gramatický chyby, ale zdá se že to všem těm sirům a lordům vůbec nevadí. Zaskočí mě otázka, proč eskalátory v Americe jezdí pomaleji, než v Praze. Mám nutkání říct že jinak by je ti tlustý amíci nestihli, ale naštěstí se včas zarazím (naštěstí, vzhledem k tomu, že půlka poroty jsou občani USA. ).  Pohovor se chýlí ke konci a je nám dána možnost ptát se na otázky. Já se, trubka, pod dojmem, že Velká Británie rovná se Anglie zeptám, jestli pan Kerr Fulton-Peebles (už to divný jméno mě mělo trknout!) bydlí v Londýně. On se na mně divně podívá a řekne mi, že je Skot. Naštěstí to vzali všichni s humorem, já ale zrudla jak rajče a beru si z toho ponaučení do budoucna: Velká Británie NENÍ jenom Anglie, nýbrž Spojené království ještě s Walesem, Skotskem a Severním Irskem. Plus Shetlandský ostrovy. 

  Velká Británie

 

Vyklepaný vycházíme všechny tři ven. Je to trapný, je nám víceméně jasný, že všechny nás rozhodně nemůžou vybrat. Odcházím z hotelu, začalo pršet. No, pokud to vyjde, tak bych si asi měla zvykat, holiny, pláštěnka a deštník patří k základní výbavě vlasteneckých Englishmanů. Razím si cestu kalužema směr metro. Ale ještě rychle píšu smsku holkám: Sem v pohode, ale bylo to dooost strasny. Jedu do skoly, drzte mi misto! J

Part five=nervy, nervy, nervy, proč jen vás mám? OSF

Bylo nám sděleno, že výsledky budou do konce ledna, do půlky února nejpozdějc. Co myslíte, že následovalo? Ano, akorát frekvence návštěv školní knihovny se snížila na několikrát za den. V knihovně vyměnili počítač za lepší. Že by… Notebůček je taky spravenej, dívám se i doma asi každou hodinu. Několikrát. 

Je středa ráno, odpadla nám cvičení z biologie, první dvě hodiny. Luxus. Tak nevstávám a když slyším pleskot kapek o střechu, rozhodnu se udělat si relaxační den a nejít do školy. Odolávám všem pokusům o probuzení, nakonec za zpěvu národní hymny (oblíbená taktika mého vlasteneckého otce) podléhám. Ještě ve snách snídám, běžím na autobus. Někde uprostřed pražské čtvrti Vinohrady mžourám clonou deště ven z okna. Zvoní mi mobil. Jistě, starostlivá mamka. Kde si? V autobuse, kde asi? Sedíš? Ne, proč? Tak si sedni….Mami?! Vybrali tě. MAMI!!!! Ahoj, maličká musím končit, mám němčinu. Mami?! Tút tút tút…

Nemůžu popadnout dech, vystupuju u metra jak v mdlobách, lidi na mě docela divně koukaj, asi sem neměla tak křičet, do toho telefonu. Mám pocit že prasknu, ale holkám to chci říct osobně. V metru nenechám lidi ani vystoupit, hrnu se k Verče, dívá se na mě s vyděšeným výrazem. Vybrali mě!!! Cože?! Jakože fakt!! (už zase křičím, ne, spíš kvílim). Na konečný máme sraz s Majdou, další scéna. Začíná se mi z toho točit hlava. Drsný návrat do reality, píšeme písemku z matiky. Ajaj. (P.S.: nakonec dobrý, měla sem za 2). Celý den přemýšlím, jestli navzdory tomu, jak je to skvělý, tam jet či nejet (že by novodobá alegorie na být či nebýt?). Všichni do mě něco hučí, asi se mi rozskočí hlava, za chvíli. Obíhám profesory, dokufryvolí mi dělat srovnávací zkoušky? Pomůžou mi? Všichni jsou neuvěřitelně vstřícní. Celkem i naše ředitelka, nepříjemných deset minut u ní není zas tak strašnejch, jak sem se bála. 10.30: velká přestávka = jedu, 13.30: oběd = nejedu, 15.00: cesta ze školy = jedu. Konečná volba, jedu! Asi jsem se zbláznila, ale jedu. 

Odpoledne mi přichází mailem odpověď na dotaz, jestli si stihnu během prázdnin udělat rozdílovky. Od nadace přichází skličující zpráva, že si to nemyslí, zatím je neudělal nikdo. Klávesnici notebooku smáčejí první slzy tohohle závodu za úspěchem. Pro uklidnění se dívám na internetový stránky škol, kam by mě možná mohli poslat. Většina vypadá jak kulisa z filmu pro pamětníky…

Charterhouse school                  Magdallen´s College School

A tak končí zběsilý 4 měsíce snažení, kupodivu úspěchem. Myslím, že jsem stále ještě nepochopila, co to znamená, nevím jaká budu, až se vrátím, jestli tady starý kamarády ještě najdu, pevně v to doufám. Verča s Majdou mě podporovaly celou dobu, chtějí za mnou dokonce přijet. A tak postupně odpadají všechny psychický strachy, zůstává jen ten, abych se mohla vrátit zase do naší třídy, vždyť, jaký by to byl pocit, vidět je všechny maturovat a sama tam pak ještě rok být?!

part six = dny AFTER

Začínám být trochu nervózní z toho, že ačkoliv jsem udělala zásadní rozhodnutí, což bylo zatím nejtěžší, pořád nevím, jestli bylo správné. Včera jsme mailem dostali dopis od nadace, potvrzuje se v něm přijetí stipendia, obsahuje také smlouvu a nějaké dodatečné formuláře pro rodiče. Do týdne musíme papíry vyplnit, smlouvu podepsat a odnést do nadace. Zároveň musíme zaplatit zálohu 5000 Kč, která má zajistit, aby nikdo, kdo nemá vážný zájem o stipendium, zbytečně nedržel místo, které by mohlo propadnout. Navzdory udělanýmu rozhodnutí chápu, že teprve podpisem smlouvy bude všechno definitivní, a stále pochybuju.

Tak smlouva je podepsaná, je to zvláštní, jak málo stačilo, aby se změnilo tolik moc v životě jednoho nepatrnýho človíčka.

Teď si užívám jarních prázdnin v zasněženejch (rádoby, bahno je tu všude!) Krkonoších, což je ale nevýhodný, protože mám zbytečně moc času o tom všem přemýšlet. Vím, že je to předčasný a irelevantní, ale začala sem si sepisovat seznam věcí s sebou. Z toho plynou dva poznatky: a) budu potřebovat větší kufr, b) asi tam teda jet chci. Smlouvu odevzdám v pondělí, hned jak se vrátíme do Prahy.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s