Něco více ke kurzu v Cambridge a k cestě do školy.

Pátek, 4. září 2009

Další den jsme šli pantovat na řaku Cam…tuto bohulibou činnost lze nejlépe popsat jako odrážení ploché loďky se 6ti pasažéry dlouhým bidlem. Činnost, ač vypadá poměrně jednoduše, je velmi náročná na koordinaci pohybů a pohyb s třímetrovým bidlem v ruce, obuta v balerínách po kluzkém povrchu lodi ve mně vzbuzovalo různé děsivé představy. Nicméně jsem vše ve zdraví přežila a večer jsem si pochutnala na vynikající rececpci na rozloučenou, kde nám byly podávány ty nejvytříbenější speciality mistra šéfkuchaře. A už brzo spát, zítra začíná to pravé dobrodružství…

Sobota, 5.9. 2009

A další den jsme se přesouvali do školy…do Londýna nás odvezli pronajatým autobusem, a postupně nás vyhazovali na nádražích. Které je největší a nejsložitější v Londýně? Victoria…z kterého že jsem to jela?? Aaaa z Victorie, samozřejmě. No, není to malé nádraží. Nicméně já, i slečna Sajra z Bosny, která jela do Seafordu se mnou, jsme trefily do našeho vlaku, do správného vagónu(ano, záleží na tom) a už jsme si užívali příjemnou cestu anglickým venkovem, navíc prodchnutou očekáváním, co přijde…

Škola je opravdu nádherná, obrovské pozemky, hřiště na rugby, na pozemní hokej, tenisové kurty, fotbalová hřiště, samotná hlavní budova vypadá jako hrad, čim si rychle vysloužila přezdívku fortress, pevnost. Ještě dnes večer, v 7 hodin, se koná uvítací ples, což v praxi znamená, že všechny angličanky lítají už od mého příjezdu – někdy kolem čtvrté odpoledne– po koleji a připravují se. Mně se hned na začátku povedla výborná věc, totiž vyjít z pokoje a dveře zabouchnout tak šikovně, že klapla západka a můj pokoj byl zamčen zevnitř. Všichni mi radili ať dojdu za housemistress, něco jako naší druhou mámou na koleji. Ta byla zrovna „náhodou“ pryč. Tato nehoda mě měla připravit na to, že milá Dr. Askew nebude k dispozici prakticky nikdy. Nakonec, někdy kolem půl sedmé, kdy už jsem byla trochu nervózní i já, se podařilo dveře odemknout a já na sebe rychle hodila šaty a na úvodním přípitku jsem byla doslova za 5 dvanáct. Nebo vlastně sedm. Pak už mně ani nepřekvapilo, že ples se po odchodu většiny profesorů a rodičů(angličané jsou hrozní mazánci) zvrhnul v naprosto nevázanou diskotéku…

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s