Život po francouzsku

Dneska to budu trochu jiné, takové francouzštější. Dva měsíce společného života s dvěma Francouzkami mě totiž naučily jednu věc: všechna klišé, která se o nich povídají jsou pravdivá (ačkoliv moje Lisa a Christelle nejsou z Paříže, kterou nadevšechno opovrhují, takže určitý prostor pro variace “francouzskosti” zde ponechán zůstal)

Středobodem jejich života je jídlo (překvapivě). To určuje jejich denní program, náladu, jídlo je prostě nadevše. Bez jakéhokoliv zájmu zkoušet místní jídla (která občas VÁŽNĚ nejsou tak zcestná, viz. fish and chips, nebo vůbec ryby na mnoho způsobů, které jsou tu hodně oblíbené), tvrdohlavě kuchtí svoje speciality a neskutečně nadávají, že tu nemůžou sehnat 20 druhů sýra, PRAVÝ /tj. francouzský/ Cider, šneky a bůhví co ještě.

Něco takového máme po návštěvě Lisina příbuzenstva v lednici. Smrdí to jak bezdomovec na Hlaváku. Mňam.

Myslím (ačkoliv to nevím jistě), že se stejnou vehemencí odporujou i jídly která si připravuju já (a to jsem se prosím výrazně polepšila, jelikož mám poměrně dobře placenou práci, tak si můžu dovolit do jídla investovat mnohem více). Jenže ony když viděly, že si k snídani dávám celozrnný rohlík se sýrem, tak z toho měly úplně noční můry (celozrnné pečivo a ještě na slano! K snídani!). Když jsem si dala jogurt do vařené zeleniny (místo majonézy) zmohly se jen na zoufalý pohled a na moji nabídku jestli nechtějí ochutnat, odpověděly urychleným opuštěním kuchyně. Jogurt se přece jí jen na sladko!

Naprosté zděšení v nich také vyvolalo když jsme si s Lucemburčankou, Finkou a Němkou zasněně vyprávěly o Gluhwein, jak se těšíme, až ho začnou prodávat na edinburghském vánočním trhu, načež francouzi si svorně strčili prst do krku a napodobovali dávivé zvuky. Moc fajn.

Co mě neskutečně baví je jak je dokáže rozhodit, když se jim někdo nabourá do jídelního režimu. Jedí každý den ve stejný čas na stejném místě a například včera, když jsme s kamarádkou kupovaly večer lístky na rugby, tak jsme to spojily se společně ukuchtěnou večeří. Vařit jsme začaly před půl sedmou, v sedm jsme sedly ke stolu.

Načež do bytu vrthlo jako velká voda asi 5 Francouzů a zahájili okupaci kuchyně.

O veškeré dostupné špinavé nádobí později se nakvartýrovali do obýváku a dychtivě nás pozorovali jak večeříme, nejspíš s očekáváním, že se teď hned zvednem a uděláme místo aby mohli jíst jako každý jiný den. Nakonec si prostě museli sednou k druhému stolku a jíst tam, ale nervozita, že “něco je špatně” z nich přímo čišela.

Když už jsem se zmínila o tom špinavém nádobí, klišé číslo 2, že jsou hrozně nepořádný se taky ověřilo. Běžná procedura příchodu domů je od dveří v obýváku postupně odhazovat veškerou svoji bagáž, obuv a oblečení (cestou do kuchyně samozřejmě), která pak tvoří pro jakéhokoliv dalšího příchozího opičí dráhu, kterou musí překonat, chce-li se opravdu vystavit tomu nebezpečí pobytu v kuchyni ve stejný okamžik, jako když Francouz vaří.

Jedna má spolubydlící, Lisa, vaří hrozně ráda a opravdu jí musím přiznat, že výborně. Christelle, ač je jí 22, je domácími pracemi zcela nepolíbená. Než jsme ji naučily mýt nádobí, trvalo asi měsíc. To už teď celkem zvládá, ale snažíme se jí odrazovat od vaření co to jde, protože po jejím zásahu v kuchyni je to jako kdyby explodoval mixer za plného provozu. A nejlepší je, že jí to vůbec netankuje! Skladuje si třeba zeleninu ve skříni místo v lednici a banány, které už byly tak staré, že je z půlky pokrývala bílá kožešinka (doslova) plísně přímo před jejíma očima ignorovala tak dlouho, než se jedna z nás odhodlala ji na to upozornit. Její dotaz “Do you think that I can still eat them?” Mě rozsekal takovým způsobem, že jsem pro jednou musela urychleně utíkat já.

No, takže tu teď sedím nad hrnkem černé kávy (ha, už mě infikovaly!) a přímo proti mě je na zdi óbr mapa Francie, francouzská vlajka a prý shání ještě státní znak. Když tu měla minulý týden Lisa sestry, zpívala se Marseillesa.

O vánocích plánuji vzít útokem nějaký patrialistický obchod v Praze, nakoupit trikolóru, Havla, Pravda Vítězí a tak, protože pokud bude dosavadní tendence pokračovat, tak nám tu do Velikonoc visí po zdech vládcové Francie od Napoleona po Hollanda (když už jsme u té historie, rozsekala mě Lisa na cviku z evropské historie, kde jsem byla s ní. Probírali zrovna osvícenství, něco na co jsou specificky tady ve Skotsku dost hrdí, a profesor jí pochválil, že se aktivně zapojuje do debaty. Její odpověď ji odsoudila k mlčení po zbytek hodiny a možná semestru: “No to je jasné, osvícenství vymysleli Francouzi, vy jste to jen okopírovali, tak to přece musím vědět”).

Přeji krásný začátek listopadu, doufám, že jste všichni přežili Halloween, nás tu čeká ještě Bonfire night, tak možná o těchto specificky anglosaských slávách napíšu ještě něco víc.

DSC03917

Prozatím se mějte a jelikož venku je pro změnu slunečno, odložím práci do školy na večer a pljdu se projít.

H Veselý obličej

Advertisements

2 thoughts on “Život po francouzsku

  1. Zajímavé, ale ani mě to moc nepřekvapuje. On je to takový obžerský národ. V té souvislosti s jídlem je ještě zajímavý tzv. Francouzský paradox, to by taky stálo za to rozebrat. Já sám jsem rok bydlel se Španělem, což byl taky zážitek. Úplně jiná mentalita, naprosto všechn měli u pr…. a jenom se bavili. Ještě k těm Francozům, líbí se mi jejich patriotismus (který je sám o sobě dost zvláštní, vzhledem k tomu, jak velké procento přistěhovalců v zemi mají). Taky bych byl rád, kdyby v naší zemi byli lidé patrioty i někdy jindy, než v době hokeje a fotbalu. Nakup vlajku a trikoloru, ale nedělej ostudu Havlem a kup radši Masaryka.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s