Brouci v posteli, ce n’est pas possible na úřadě a karamboly na kole. Bordeaux, týden první.

Dneska je to týden, co jsem ve Francii, co jsem v Bordeaux. Nemůžu říct, že by to zatím utíkalo nějakým šíleným tempem, ani že by to byla párty 24/7, ale na hodnocení je ještě rozhodně příliš brzo. Jelikož velká část týdne byla vyplněná zmateným pobíháním a zařizováním, rozhodla jsem se článek rozdělit na dvě části, přičemž v první budou moje postřehy a v druhé budou zcela praktické tipy na to, jak se do Bordeaux z ČR dostat, jak se pohybovat po městě, co a jak s ubytováním, stravováním atd.

Dělám to hlavně proto, že když se na FSS na druhé přednášce někdo zeptá, jestli se bude uznávat seminárka z loňského kurzu, bude pravděpodobně za blbce, protože a) se o tom určitě mluvilo na první hodině, b) se tomu věnuje – zejména v kurzech jistého blíže nespecifikovaného vyučujícího – cca 5 stránek sylabu, c) protože je to v ISu. Tady, kde nikdo neví nic přesně, každý říká něco jiného, IS je jen zbožné přání (vlastně cokoliv elektronického je jen zbožné přání, včetně wifi), a vyučované předměty se mění dvakrát denně, jsou takové zkušenosti a neustálé se vyptávání jedinou možností, jak všechno totálně nezvrtat.

Den první, přišla jsem o identitu. Tady jsem prostě Trüšla Elena. 

I když jsem velký odpůrce národních klišé a generalizací, mám pocit, že Francouzi se snad mermomocí snaží jim všem dostát. Cokoliv jste kdy slyšeli o francouzské byrokracii, vynásobte deseti a dostanete se přibližně na reálnou úroveň. Nerada přeháním, protože bych nechtěla nikoho odradit, Francie je určitě krásná země – pokud budete mít ovšem čas vzhlédnout od papírů a zaznamenat to.

Začalo to nešťastně už první den. Nedočkavě jsem se vyhrabala z hostelu, dojela do kanceláře CROUSu – státní organizace, která tu poskytuje studentské ubytování – která měla dle všech indicií mít otevřeno od 9 ráno. Non, ce n’est pas vrai. Otevírali v 11 a ještě se moc divili, když jim tam záhy nakráčelo deset lidí, protože prý původně ani mít otevřeno neměli. Na argumentaci podloženou papíry, kde mi oni psali, že teda v neděli, a mailem, kde jsem obratem potvrzovala, že teda v neděli, reagovali zarputilým mlčením.

Po asi 4 hodinách čekání odbavili celkem 5 studentů, a konečně jsem držela v ruce klíče od pokoje.

To byla další pecka. Vzhledem k tomu, že se sem francouzští studenti přepravují převážně v autech s přívěsy, jsou asi zvyklí na to, že věci jako mikrovlnku, konvice, nebo třeba ledničku považuje CROUS za buržoazní přebytek, a raději si všichni vozí vlastní. Jak se vypořádávají s tím, že jednolůžkový  pokoj neobývá člověk sám, ale spolu s ním i brouci v posteli, holubi na stole a ryba v umyvadle (ok, to poslední se zatím nestalo, i když umyvadlo občas vydává takové zvuky, že tam nějaká určitě žije. Ostatní je pravda), to je mi stále záhadou. Nicméně pokoj jsem vydezinfikovala a vystříkala nějakou smrtonosnou směsí, a zatím nikdo neměl odvahu se vrátit.

První týden byl vyplněn testem z francouzštiny (nejlepší byl speaking, krásně jsem si pokecali s mými rudimentárními znalostmi ;) ) a testem z angličtiny (nikdo nevěděl, jak bude vypadat, nakonec to byl nějaký článek z Guardianu o Irech co dělali bordel v pařížském metru – náhoda? Nemyslím si – ke kterému se vztahovaly otázky jako „najděte synonyma k těmto slovům“, „co říká v článku ten a ten člověk“, a pak taky některé, které nedávaly moc smysl, a to ani rodilým mluvčím z Británie nebo USA, u kterých jsme proto povětšinou rozvinuli volnou rozpravu na námět některého z odstavců. Výsledky nám nikdo nedal, takže hádám oké).

Zbytek týdne jsme strávili na intenzivním jazykovém kurzu, první přednášce (přednášející na Sciences Po učí magisterské kurzy mezinárodních vztahů, vypadá jako Walter White poté co si oholil hlavu, je to Ital a mluví jako německý generál před útokem na Sovětský svaz), exkurzi po budově školy (která je celá velká asi jako jedno patro FSS, prochází rekonstrukcí, a nijak neoznačený hlavní vchod vypadá takto):

… dále jsme měli exkurzi do knihovny (kde aby si člověk mohl půjčit knihy, musí nechat šek se zálohou 80 euro <3 ), exkurzi po městě (více o Bordeaux zase někdy příště), a wine tasting v nóbl vinařském městečku St. Emillion.

Orientation week, freshers‘ week, seznamovací víkend nebo podobné zvrhlosti podstupuju už poněkolikáté a pokaždé to zatím byl super zážitek, který ale taky vyžaduje trvalé usmívání se, nadšení pro družení se a nekonečné rozhovory ve všech možných světových jazycích, což po pár dnech začne i tomu největšímu extrovertovi nutně lézt krkem. A pak přijde na řadu … kolo!

Ježdění na kole je pro mě určitá forma meditace. Obzvlášť když se dostanu z centra, je podvečer a jedu prázdným kampusem, tak si tak dumám nad tím, co bylo dneska, co bude zítra, povídám si sama se sebou francouzsky (to jste pravděpodobně vědět nepotřebovali, ale jsou to veeeelmi duchaplné rozhovory!). Večerní vzduch, cikády a místní kočovná komunita, která si na horizontu cosi griluje k večeři, fungují dohromady úplně jako balzám na duši. Jen bacha, ať vás u toho nepřejede tramvaj. Ty jsou totiž velmi tichou pýchou Bordeaux.

Všechny věci, o kterých mluvím (nebo ani nemluvím, jako jsou živí krabi v supermarketu – určeni ke konzumaci, a živí ptáci v supermarketu – doufám nikoliv, jak jsem si otevírala bankovní účet v němčině, protože to byl jediný jazyk, který jsme uměli já a zároveň i některý zaměstnanec banky, jak se tu krásně běhá a jak tu nemají nelinkované sešity) jsem tak nějak očekávala, a navzdory tomu, že si tady z nich teď vylévám srdíčko, tak mě nechávají celkem chladnou.

Co mě ale naopak pořádně překvapilo, a to příjemně, jsou lidé. Když projevíte aspoň minimální znalost francouzštiny – stačí oznámit, že nic moc neumíte – oni si s vámi, s výrazem „chudinko malinká“ v očích, začnou povídat – francouzsky. Když jsem sem táhla svůj stokilový kufr, nebylo schodu, schůdku, obrubníku, nebo jiné překážky, kde by se mě někdo nezeptal, nepotřebuji-li pomoct.

Když jsem spadla z kola, seběhla se ke mně spousta lidí, jestli jsem v pořádku. A mezi nimi i pár žen, takže ačkoliv námět potenciálně zlomené končetiny by byl určitě lepším způsobem jak začít hovor, než který v rámci balící techniky běžně aplikují místní muži (hodiny, prádelna, autobus, mapa, upadly mi klíče – to nejsou moje klíče! – aha a kafe nechceš?), zřejmě za tím bylo i něco víc.

I když mi tak Francouzi zatím přijdou jako taková zvláštní sekta, která se pozná podle příliš ostentativního opusinkovávání, příliš hysterické intonace a nezdravé míry národní hrdosti, jsem ochotná připustit, že mi možná malinko, trochu, přirostou k srdci.

P.S.: všimli jste si? V celém článku (skoro) nebyla zmínka o víně. Tak tedy víno jsem tu měla zatím dvakrát, jednou bílé v irské hospodě Charlese Dickense (ano, ano, já vím) a jednou červené během wine tastingu. V obou případech bylo fantastické.


BUDOUCÍM GENERACÍM … zoufalých erasmus studentů, kteří přijedou a zůstanou s otevřenou pusou zírat, jak to tu chodí a nefunguje

Hned na začátek by se slušelo upozornit, že toto jsou zkušenosti moje, přičemž já se snažím vyžít v Bordeaux za úplné minimum, co se dá, aby mi zbyly peníze na cestování. Rozhodně nechci tvrdit, že je to způsob jak věci dělat nejlepší, nejpříjemnější, nepohodlnější a tak vůbec. Ale zatím žiju a to je fajn.

CESTA TAM

Je několik možností, jak se do Bordeaux dostat. Pominu to, když máte možnost sem přijet vlastním autem, což je asi nejpohodlnější, ale řídit bych ve francouzských městech teda nechtěla. Další varianta je se dopravit do Paříže a) letadlem (lítá sem spousta aerolinek, takže záleží, kterou zrovna vychytáte jako nejlevnější), b) autobusem (já jela Student Agency, o půlnoci z Florence, ve 13h druhý den v Paříži. Z místa odkud autobus zastaví je to pěšky pár set metrů na Gare L’Est, odkud jezdí metro linka č. 4 až na Gare Montparnasse, odkud zase odjíždí vlaky – převážně TGV – na jih, tedy i do Bordeaux). Další způsob je nejspíš Eurolines Paříž – Bordeaux, to nemám zatím vyzkoušené, kdyžtak se později v průběhu rozepíšu víc. Mezi Prahou a Bordeaux létá taky španělská nízkonákladovka Volotea, lístky se dají sehnat kolem 1100 korun (v předstihu) a jezdí Eurolines (cesta ale trvá snad 19 hodin, takže jsem se rozhodla pro variantu s přestávkou v Paříži, která byla také levnější).

Pokud přijedete a nebudete mít kde složit hlavu, zkuste Auberge Jeunesse, je to nejspíš jediný hostel ve městě, myslím, že je vlastněný/provozovaný radnicí, mluví v něm anglicky, dají vám mapu, je tam čisto, všechno funguje a dává smysl. Důležité a nezvyklé, v této zemi croissantů! Za 23 euro na noc dostanete i eat all you can snídani.Akorát pozor, před odjezdem vás budou bombardovat emaily (já dělala rezervaci 3 dny předem a dostala jsem jich za tu krátkou dobu asi 5), jestli opravdu máte zájem u nich zůstat.

CESTOVÁNÍ PO BORDEAUX

Bordeaux má celkem propracovanou síť tramvají a autobusů, jedna jízda stojí 1,50 eura (po 19h do půlnoci pak 2 eura). Koupit si můžete také tramvajenku, ta vyjde studenty na 28 euro měsíčně. Zařídit jde na třech místech městské dopravy „tbc“, a to na Place des Quinquonces, Place Gambetta and na kampusu, zastávka tramvaje Arts et Métiers. Já se v rámci spořivosti rozhodla se pohybovat výlučně pěšky nebo na kole. Pěšky je to asi celkem jasné, akorát malá rada do začátku, jediné pravidlo, které se tu jakžtakž dodržuje je nenechat se přejet a vždycky řidiči slušně poděkovat, že vás nezmrzačil.

S koly je to složitější. Město má opět hustou síť stojanů na kola vCub, která si můžete půjčit a vrátit kdekoliv. Pokud máte super chytrý telefon, nebudete potřebovat nic než aplikaci VCub Facile, kterou si stáhnete a jezdíte. Do 30 minut zadarmo, na předměstí dokonce do 2 hodin. Pokud ne (jako já), musíte se registrovat na internetu (cena 10 euro), potom poslat svou fotku, vyplněný formulář a bankovní šek jako zálohu (pozor, šeky v bance vám dají až 7 dnů po otevření účtu) poštou na určenou adresu. Dokud tohle nevyřídíte, používáte kola 12 dní zadarmo, pak za 7 euro na měsíc.

UBYTOVÁNÍ

Jako erasmus student v Bordeaux máte dvě hlavní možnosti, kde po dobu svého pobytu složit hlavu, které jsou víceméně stejné, jako v ČR – buď si vyberete koleje poskytované státní organizací CROUS (stejná má na starosti stipendia i menzy, viz níže), nebo ubytování v soukromí.

V Bordeaux se celý kampus, který zahrnuje několik univerzit a jejich zázemí, nachází cca 7 km od centra města směrem na jih. Většina kolejí je právě na kampusu, s několika výjimkami, ke kterým je však velmi obtížné se v rámci procesu podávání žádostí dostat. V případě kolejí máte na výběr opět z několika možností, odvíjejících se od kvality ubytování. Na rozdíl od všech zemí, kde jsem kdy měla byla na kolejích aspoň na návštěvě, v Bordeaux mají pouze jednolůžkové pokoje. K dispozici jsou pokoje traditionelle nebo renovée, cena je 150 nebo cca 240 euro a dále, pravděpodobně, ještě luxusnější rezidence. Získat jakékoliv informace na stránkách CROUSu je dobrodružné až nemožné, napíšu sem proto, co vím. Chambre traditionelle je starší, ale nic překvapivého ve srovnání s kolejemi třeba v Brně. Co mě překvapilo dost, je že v celé budově není žádná lednička, natož mikrovlnka, nebo třeba rychlovarná konvice. V kuchyni, která je společná pro celé patro, jsou sice 4 plotýnky, ale ještě se mi je nikdy nepodařilo zprovoznit. Pro celou budovu je pak charakteristická hlavně špína – brouci, neskutečný bordel v kuchyni, koupelnách atd. Úklid je zatím (po týdnu pobytu) neexistující, kdo si chce uklidit na pokoji, musí si sehnat vlastní náčiní i prostředky. Pokoj je malý, ale stačí (klasika stůl, židle, postel, skříň, poličky), každý má vlastní umyvadlo. V celém pokoji je jen jediná zásuvka, takže rozhodně přibalte nebo nakupte prodlužovačku/rozdvojku.

Měla jsem možnost podívat se i do chambre renovée, které vypadají o poznání líp, každý má vlastní koupelnu i ledničku, kuchyň se sdílí se 4mi dalšími pokoji. Kdo má možnost, určitě doporučuju si připlatit za lepší pokoj, protože probouzet se každé ráno s hrůzou, jestli se mi nerozmnožila pod postelí nějaká havěť, není nic moc.

Soukromé pokoje jsou většinou v centru města, které s kampusem spojuje tramvajová linka B (ve všední den cca co 6 minut, provoz končí o půlnoci). Ceny se pohybují odhadem od 300 eur výše. Pokud vám nevadí dojíždění, dá se bydlet i ve čtvrtích Talence, Gradignan nebo Pessac, v soukromí asi od 200 eur.

MENZY A JÍDLO

Na rozdíl třeba od Velké Británie disponuje Francie sítí menz, které jsou provozované státem – CROUSem. Hlavní jídlo se zde dá pořídit v rámci denního menu (se salátem jako předkrmem, neboli entrée a se sladkostí/jogurtem/ovocem jako moučníkem, dessert) za 3,25 euro. Denní menu jde celkem na dračku a po 12 hodině je téměř vždy už pryč. Potom jsou v menze „Forum“ samotná jídla od 1,70 za vegetariánské po 3,25 za masité, ale předkrm, příkrm atd. je potřeba si doplatit. Voda, bagetka, kečup, majonéza a hořčice (wtf, ve Francii!) jsou k jakémukoliv jídlu zdarma.

Musím říct, že jídlo je celkem fajn. Byly lepší dny (něco jako zelenina po indicku s rýží) i horší (zelené fazolky), ale obecně se to dá. Některé menzy by měly být otevřené i večer nebo v sobotu, aktuální informace by se měly dát najít v letáčku CROUSu, který by vám měli dát do welcome packu na Sciences Po.

Dále CROUS provozuje studentské kavárny, i tady jsou ceny celkem ok, croissant s kafem za 1,70, samotné pečivo k snídani cca 0,85, samotné espresso 0,50.

Pro další nákupy všeho možného představitelného je kousíček od kampusu nákupní centrum na Avenue Gustave Eiffel, ceny i sortiment jsou mnohem lepší než v menších supermarketech po cestě z centra na kampus. Pozor – komplet všechno (úplně!) je v neděli zavřené.

CAF

Na tohle slovo mám už trochu pifku. Jedná se o podporu na ubytování, kterou Francouzská republika poskytuje studentům, tedy něco jako naše ubytovací stipendium, s tím rozdílem, že tady jsou oprávněni ho pobírat i erasmáci. Odvíjí se od výše nájmu a většinou pokryje cca třetinu, což není málo.

ALE, ALE, ALE

Samozřejmě aby student takovou podporu získal, vyžaduje to několikanásobnou a dlouhodobou kooperaci s místními úřady, CROUSem a lokálním zastoupením CAFu. Zatím jsem ve fázi, kdy jsem vyplnila dlouhatánský dotazník na internetu, z toho vytiskla jednu stránku jakéhosi potvrzení, nakráčela s ním na CROUS, který ho musí posvětit…. a zjistila, že potřebuji oficiální překlad rodného listu do francouzštiny (to že je vůbec potřeba rodný list jsem se dozvěděla od studenta z minulých let, jinak ani nevím, jestli se to dá někde vyčíst). Takže v tuto chvíli čekám, až mi z Prahy přicestuje ověřený překlad,  a jak se to bude vyvíjet dál napíšu třeba zase příště.

BONUS

Jako užitečná informace mi přijde možnost koupit si použité věci, které zde nechali minulí studenti. V Bordeaux je na to přímo studentský spolek, sídlí v přízemí v přídi u menzy „loď“ (zjistíte po příjezdu :) ). Za 2 eura je možné se zaregistrovat a pak už za celkem směšné ceny nakoupit nezbytnosti, jako je nádobí, příbor, ale i vysavač, knihy, oblečení, boty, model Eiffelovky a tak dále. Když přijedete ještě letos, třeba tam najdete i něco mého, protože domů si nic z nově pořízených věcí vozit nechci. Hledejte toto:

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s