„Líbí se mi…“ týden druhý, óda na Bordeaux, morální poučení a pouliční umění.

Jestli jsem minulý týden tvrdila, že to tu zatím neutíká, teď už to rozhodně není pravda. Utíká, a dokonce tak moc, že než jsem si všimla, že je další týden pryč, bylo už úterý.

Někdy v průběhu týdne jsem si totiž taky uvědomila, že se mi tu přes všechna negativa vlastně vážně líbí. Přednášky, které jsem si zapsala, jsou zajímavé (aspoň tedy ty, co na poslední chvíli neodpadly) a doufám, že mi pomůžou splnit jeden z cílů, který jsem si do budoucna vytyčila, co se akademického směřování týče.

15_09 á Science Po
V nové části Sciences Po jsou nové třídy s novými rádoby hi-tech židlemi. Dá se s nimi pohybovat, dají se otáčet kolem své osy, dá se zvednout stolek, posunout stolek, nahnout stolek… akorát sedět se na nich moc nedá.

Po zkušenosti z Edinburghu jsem si představovala, že můj život tady bude trochu jako v hobbesovském přirozeném stavu: solitary, poor, nasty, brutish and (thank God for that) short. Opak se zatím ukazuje být pravdou.

Líbí se mi Bordeaux, a to moc, i když z plánovaných prohlídek muzeí a pamětihodností jsme zatím moc neměli, protože se buď nekonaly, konaly se jinde, nebo nás v půlce vyhodili, že se zavírá (v prostředku otevírací doby, a ne, nebyl svatý čas oběda). Příští první neděle v měsíci (vstup zdarma všude <3 ) to jistí!

20_09 Journée de Patrimonie (21) 20_09 Journée de Patrimonie (8)20_09 Journée de Patrimonie (17)

Líbí se mi školní obědy, kdy s úderem půl dvanácté zasedáme my erasmáci kolektivně u našeho stolu, a dopřáváme si tříchodové menu za 3 ojra (ti méně žraví z něj pak mají ještě večeři a snídani následující den, neboť konzumace baget je neomezená #kdo_nestrká_potají_jídlo_do_tašky_není_Čech. Akorát tady se to nejspíš může :) ).

Líbí se mi, že můžu chodit běhat, a za 5 minut po vyběhnutí od koleje jsem uprostřed vinic. Líbí se mi, že neběhám sama, a že se mi (nám) zatím daří chodit aspoň dvakrát týdně.

17_09 Jogging in the vineyards (3)-001

Líbí se mi, že můžu chodit plavat, protože bazén je fakt levný (a fakt oldschool, na druhou stranu v něm často trénují místní plavčíci, a na ty je radost pohledět, oldschool neoldschool, některé věci se nemění :) ). I proto se tam (ráda) vracím za týden dvakrát až třikrát.

Líbí se mi, že si tu ještě na konci září nosím šatečky, kraťásky a tílka, zatímco jen o pár set kilometrů severněji Pařížanky dávno vytáhly trenčkoty a bojují s přívaly větru a deště při snaze zapálit si nezbytnou cigaretu. Z téměř každodenního ježdění na kole jsem opálená víc než za dva měsíce léta doma, a vlasy se nebezpečně blíží odstínu „blbá blondýna“. Doufám akorát, že v součinnosti s extrémně chlorovaným bazénem neskončím na odstínu „rákosníček“.

WP_20150921_09_31_22_Pro

Samozřejmě nadále pokračuje můj sisyfovský boj s byrokracií, a jestli ze mě nebude do konce pobytu pravičák (v národohospodářském slova smyslu, v politologii je to složitější, víme), tak úřado-fob zcela určitě. Donekonečna jsme se na ekonomce učili, že pokud jsou zásahy státu příliš velké, jenom sám sobě vytváří problémy, které musí následně řešit. Státní studentské koleje jsou toho ilustrativním příkladem: sice vás nechají bydlet ve špíně se spoustou havěti, ale pokud byste náhodou chtěli z toho všeho skočit z okna (bydlím v 7. patře), stát vám zajistí zdarma psychologickou poradnu! A najednou, světe div se: Don’t worry, we speak English as well. Možná by nebylo na škodu ty anglicky mluvící osoby malinko rozptýlit i do jiných oddělení.

Pomocí vzkazů na dveřích a namemorovaných frází jsem se pokusila navázat konverzaci se správcovou kolejí, nicméně google translate, který funguje na většinu jazyků jakž takž normálně, francouzštinu totálně nezvládá. I když možná jsou na podobná sdělení mé kognitivní funkce prostě jen příliš krátké:

Peace and Love děti, vy vrtulník bin soubor posílat vám úsměv, že to bude moje 3. ročník, a tam jsou vždy prasata, tam není nic, kromě křičet, když se hrnky.

Nakonec z toho vyšlo, že mám jít do lékárny, koupit si nějakou kyselinu a všechno bude magnifique.

WP_20150920_19_50_53_Pro

A ono to vlastně magnifique už je, bylo a dost určitě i vždycky bude. Stačí se podívat z jiné perspektivy. Třeba z perspektivy třiadvacetileté Arabky bez domova, která se u nás v kuchyni (dostat se do budovy není nejmenší problém, je tu asi tak 5 nezajištěných vchodů a hlavní dveře se občas zavírají, občas ne) u zapnutých plotýnek ohřívala a četla si z rozpadajícího se vydání Rousseaua: O společenské smlouvě. Nebo z perspektivy mladé černošské rodiny z našeho patra. V úplně stejném pokoji jako mám já (odhadem něco málo přes 10 m2) žijí tři: máma, táta a malé mimino.

Nechci, aby závěr byl takhle pošmourný, na druhou stranu jsem se o ne tolik usměvavé stránce pobytu ve Francii chtěla zmínit, protože podobně jako mapa bez měřítka, i příběh bez kontextu může být zavádějící. Jelikož odjakživa věřím, že hudba zmůže víc než spousta řečí, končím dneska krátkou nahrávkou jednoho pouličního muzikanta, z nějž nám naskákala (v dobrém samozřejmě) husí kůže, i když venku bylo třicet stupňů.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s